Aneb o jednom totálně spackaném atentátu.
Celý tento dramatický příběh, je jen čistá fikce neboli taková moje hloupá slátanina vytvořená mojí bezbřehou fantazií. I když jsem použil v tomto příběhu skutečné přezdívky hráčů Demony, nic z toho co jsem jim vložil do úst a donutil je dělat se nikdá nestalo. Je to jen legrace a snad vás pobaví, stejně tak jako já jsem se bavil při psaní tohoto textíku. No a pokud sem vám šlápnul na vaše kuří oko, tak to se pak moc omlouvám. No…upřímně jo? Někdy mě to hrozně baví vás trochu pozlobit.
Takže tento příběh začíná na velkém srazu specialistů, který se konal na hradě u Krtka. Moc dobrý hostitel je ten Krtek, to vám povídám. Rozkošná stvoření nám roznášela, spoustu dobrého pití a jídla, ničeho nebylo nedostatek. Zábava byla v čirém proudu a já jsem pomalu upadal do příjemného alkoholického opojení. Když tu se ke mě Lopyk spiklenecky naklonil a začal mi šeptat do ouška ty svoje pikle: „…jsem byl pověřen abych s tebou probral jednu takovou malou záležitost…ehmm…no…tak trochu nás zlobí Nairen a chceme ho odstranit…“
„Jak jako odstranit?“ skočil jsem mu do řeči.
„No takhle.“ a udělal ono známé gesto vrahounů, prstem přes krk.
V této chvíli jsem se na 10 sekund zamyslel, zkontroloval jsem si své přesvědčení v té chvíli bylo neutrální. Představa, že bych po víc jak roce nuceného exilu a vyhnanství, se mohl vrátit do dění kolem Demony, mě naplňoval vzrušením. I když jsem Lopykovi ani trochu nevěřil, řekl jsem si že tu může být zajímavé dobrodružství a tak jsem se opatrně zeptal: „Jak vám mohu pomoci?“
„No, víme o tvém tajném zbrojním arzenálu, kterým se chystáš vyzbrojit svojí armádu hrdlořezů. To víš máme špehy všude.“ Mrknul na mě spiklenecky Lopyk.
I když jsem byl překvapen, jak dobře jsou Demoňáci informováni o mých tajemstvích a možná i znají moje nejtajnější plány…, přesto mě začalo intrikování s Lopykem docela bavit. Nikdy není na škodu rozvinout plány v plánech jiných plánů, tedy hrát s šachovými figurkami tak, aby jste co nejvíce zmátli protivníka a tak zastřít vaše skutečné plány. Tak jsem mrknutí opětoval (mrkání je velmi známý neverbální projev spiklenců, pokud neopětujete mrknutí spikleneckému partnerovi, může to znamenat, že s ním nechcete pikliti, obecně se doporučuje vždycky mrknout, jelikož odmítnutí spikleneckého návrhu může znamenat, že ani nemrknete a máte dýku ve vašem boku.) „Máš velmi dobré informace, jaký je tvůj plán.“
„O plánech se budeme bavit někde jinde a na jiném místě, tady je moc uší a očí.“ Poučil mě zkušený piklátor. Zvedl se od stolu a vydal se hledat místo, kde by mohl uvolnit svému přeplněnému močovému měchýři. Pochopil jsem to až 33 vteřinu (mám totiž někdy dost pomalé vedení, zvlášť když jsem v alkoholickém opojením), zvedl jsem se a skočil jsem Axlothovi na záda, ani nevím proč, prostě mě to tak zrovna napadlo. Kopnul jsem ho patami do slabin a tryskem jsme se vydali následovat Lopyka. Jelikož bylo WC poměrně daleko (to tak už na hradech bývá), můj kůň brzo lehnul vyčerpáním a já jsem musel zbytek cesty dojít pěšky. Lopyk už na mě čekal, netrpělivě jsem na něho vyštěknul „Kdo v tom všechno jede?“
Lopyk se stoickým způsobem mi řekl: „Všichni členové Demona týmu,… ehm tedy krom Nairena.“
Mezitím do toalety se doplazil vysílený Axloth, nevěřícně zíral na Lopyka.
„Co se děje?“ zeptal se Lopyk Axlotha.
Axloth se na mě podíval se strachem v očích. „Onu to mluví.“ řekl stísněným hlasem. Aby jste pochopili následující situaci. Axloth nebyl jako ostatní společnost v alkoholickém opojení a spolu s Wyvernem si vůbec nevšímali ladných křivek naší obsluhy a jejich pochutin, nýbrž společně testovali nové alchymistické recepty. Správný alchymista nedá žádný svůj lektvar na trh, dokud ho důkladně neotestuje, tedy krom jedů, vše testuje na sobě. No a nejspíš Axloth byl právě pod vlivem nějakého svého povedeného lektvaru a tak viděl věci jinak než my. Axloth se začal věnovat živým dlaždičkám, který byly na jedné zdi tohoto útulného WC. Mezitím mě Lopyk zatáhnul do kabinky, no řeknu vám pro dva lidi docela málo místa.
„Jdeš do toho s námi?“ přitlačil na mě. A já jsem si hodil proti jeho přesvědčovacímu skillu jedničku.
„Jo, ale jen pod jednou podmínkou, jen s Brudrou!“ Naštěstí jsem si vzpomněl na svou pravou ruku, bez které neudělám ani krok. Vždy když se něco podělalo Brudra mě vždy vysekal z maléru.
„Brudra nám nevadí, mají se Sephou moc rádi. Přijďte za úplňku o půlnoci do hospody ve Slatu.“ Řekl narychlo Lopyk, rychle vypadnul z kabinky, naskočil na Axlotha a ujel tryskem pryč.
Teď mě vyrazil na čele studený pot, hospoda ve Slatu, o půlnoci a ještě za úplňku! Olios mi pomáhej!
Měsíc osvětloval neudržovanou dlažbu uličky ve Slatu, kterou jsem kráčel spolu se svým přítelem vstříc nebezpečnému dobrodružství a to vám povídám měl jsem zaděláno na pěkný koláč v kalhotách. Před hospodou stál drsný týpek v černém obleku, měl na nose černé sluneční brýle s kterými se upřeně díval na měsíc. Působil na mě velmi drsně a nepřátelsky, i přes tu jeho masku jsem ho poznal, byl to Vafliik. Odkašlal jsem si, Vafliik přestal sledovat měsíc a dlouze se na mě podíval (no byla to asi jen jedna sekunda, ale představte si tu situaci: půlnoc, Slat, úplněk a k tomu ještě Vafliik v černém obleku a brýlích, prostě mě to připadalo jako že se na mě dívá celou věčnost). Vešli jsme do hospody, kde už na nás čekala celá spiklenecká společnost. Na čele stolu stál Lopyk (nejspíš vůdce spiklenců), po pravém boku stál Deekin (jednoznačně nastrčený loutkový král, vždy stojí po pravém boku spiklenců), vlevo stál Sepha (nejspíš tělesný strážce) a kolem stolu byli seskupeni všichni členové Demona týmu. Lopyk nám pokynul na pozdrav a rychle na stole rozprostřel plán hradu Vulkán. Pomalu jsem přistoupil ke stolu, tak aby jsem měl záda krytá Brudrou, všimnul jsem si totiž věhlasného klenotu, který se Lopykovi houpal u pasu.
„Jak vidíte pánové, hrad se zdá nedobytný. Máte nějaký plán?“ prohlásil Lopyk a rozhlédnul se kolem. Všichni jsme mlčeli a uhýbali s očima od jeho pronikavého pohledu.
„No dobrá, uděláme to takhle, zítra Naira slaví narozky, uděláme mu velkou narozeninovou párty. Hlavním hřebem večera bude dortík!“
„Dortík?“ zeptal se hloupě Mantor (mě to teda bylo hned jasný a to mám dlouhý vedení).
„No bude to vypadat jako dortík, ale uvnitř bude bomba, než stačí Naira sfouknout svíčky tak to udělá Bum!“
„Jéje a neublíží to Nairenovi? Já bych moc nerad, aby se mu něco stalo, mám ho totiž moc rád.“ ozval se ustrašený Dědek.
„Neboj nezkřivíme mu ani jeden vlásek na hlavě.“ zalhal mu Lopyk.
„Kdo bude pak novým šéfem Demony?“ zeptal jsem se na to co mě nejvíce zajímalo.
Lopyk ukázal na Deekina „Deekin krátce po atentátu vystoupí do živého vysílaní všech TV a ohlásí, že se stal novým vládcem světa.“
„Hlavně chci být na Nově!“ doplnil ho Deekin.
Pak se ještě vedla celkem hloupá nezáživná diskuse na téma co uděláme s Nairenovými pozůstatky, někteří diskutující se báli, aby se z něj nestal mučedník. Nairenova hrobka by pak mohla být centrem nejrůznějších nepovolaných demonstrací a co hůře co kdyby se ho pokusil někdo oživit? Diskuse skončilo, až ráno, kdy už nikdo neměl sílu mluvit. Lopyk nakonec dal ruku před sebe a zvolal: „Za Demonu! Za nového krále Deekina! Za Oliose! Za….ehm…no to by asi stačilo. Pak to všichni po něm tupě opakovali. A já jsem cítil, že se moje přesvědčení o pár bodíků posunulo směrem ke zlu. (nějaké aktivní DM, takhle brzo po ránu?)
Vstoupili jsme s Brudou do hradu Vulkán, uvítala nás nadšeně naše budoucí oběť. Nairen byl v sedmém nebi, měl velkou radost, že tolik lidí mu přišlo na jeho narozeninovou oslavu. Nejvíce se bavil s Lopykem a něčemu se společně neustále hihňali. Brudra šel na průzkum hradních zásob kořalky a já jsem se pohodlně usadil do křesla a přemýšlel jsem nad dalšími tahy v této životu nebezpečné hře. Brudra se vybelhal ze sklepla s nějakou velmi starou láhví, děsně při tom mlaskal a chrochtal. Sednul si vedle Sephy a začal si s ním o něčem důvěrně povídat. Sepha, Bruda, Dědek a Deekin pak odešli do pracovny. Nedlouho po té se z pracovny ozval křik, byl to Bruda, poznal jsem ho po hlase. Polil mě mráz po těle, z intonace hlasu jsem poznal, že je Bruda zas indisponován. Vrhnul jsem se ke dveřím pracovny, kde jsem se srazil s Lopykem. Nairen se výborně bavil, považoval to asi ze skvělou RP hru, kterou pro něj hrajeme. V pracovně stál Sepha, který držel nad hlavou nějaké kusy počmáraného papíru dost neúhledným písmem. O něčem se Brudra se Sephou hádali, ani nevím co bylo předmětem sporu, jen se stačil zaslechnout „…nemáte mě rádi…vuvubec…vavás..nezajímám“, pak ho Sepha chytnul za límec a vyhodil ho z okna hradu ven, docela to plesklo, když tělo narazilo do Alicijské dlažby. Vyndal jsem si notýsek a zapsal jsem si: „ztráta pravé ruky, nemám krytá záda= -10 na obranu“. Přitisknul jsem se zády ke zdi a schoval jsem se do stínu. Mezitím Naira vypuknul v bouřlivý smích, scénka s Brudrou se mu moc líbila, začal pleskat. Pak si všimnul velkého balíku v pracovně a s nadšením se k němu rozeběhnul, „…jé, dárek!“, začal ho rozbalovat, uvnitř byl obrovský dort s hořícími svíčkami, na nic nečekal a rychle je sfouknul. „Hapy New Year!“ Zakřičel zmatený Dědek a všichni tu blbost po něm opakovali, včetně mě. Pak se všichni začali hlasitě od srdce smát.
Takže jaké plyne z tohoto příběhu ponaučení milé dětí?
Pro spiklence – Nikdy nedělejte politické převraty s bandou amatérů!
Pro krále – Nikdy nevěřte svým vazalům a pozor na dorty!
Tragikomický příběh, že? Smáli jste se nebo jste u čtení příběhu plakali? Nudil vás tento příběh, nebo vás zvedl ze židle? Rozzlobil vás něčím?