Vybral jsem pro vás z IC fora Demony jedno velmi roztomilé psaní. Na čtení tohoto tetxtíku od Enegis doporučuji si udělat malou chvilku, takže uvařte si nějaký dobrý čaj, pohodlně se usaďte do svého oblíbeného křesla a ponořte se do melodie následujících vět.
Zlatá kniha – kapitola I.
Malá síňka dřevěného sroubku jenom zpívala. Pěla o útulnosti – svou baladou „Domov, sladký domov“.
Všechno by se zdálo tak pokojné a u tkadleny Madly, z obchůdku Hbité jehličky, příjemně všední…
kdyby se po světničce nelinuly vyprávěné příběhy. Nelinuly od podivného stvoření, které přísahal bych,
bylo pohyblivým pařízkem. Stoupaly v obláčcích, vířily po místnůstce ve veletočích, výkrutech i uzlech…
a malá ouška napínaná nad peřinami je nenasytně lapala. Nebojácná očka po nich hravě klouzala ve světlech
svící a neposedných bludiček.
Hlas byl hřejivý a konejšivý, hlas mnoha žen i mnoha mužů …do slov takovéhle melodie…
II.
„Bylo nebylo, za širými vodami, pod dračími horami úúúžasné království.
Svět otevřený okolním mořím – brázděných houževnatými námořníky a dobrodružnými živly…
Jejich život je táák nebezpečný, že by stačil na pět životů obchodníka Jeklina Hromdopolice.
A ten převáží napěchovaný povoz do záludných končin, které už dávno nenavštívil nikdo z naší Alicie.
Mořští vlci hledají jiné břehy. Budou pro nás milostí, kdyby kdosi (o něm se nemluví) dokázal uložit
Krystaly ke spánku. Ale tomu nikdy nebude. …Dokud tu s námi bude starý kouzelník.
Říká se, že je nesmrtelný. Že ho Olios miluje více, než kteréhokoli člověka.“
III.
Přerušil tok slov, když už nedokázal déle přidržovat cukající se koutek úst. Roztáhl je do širokého bezhlasého úsměvu.
Kolem oček nakrabatil šťastné vějířky. Děti takové vrásky milovaly. Pak se postavil na stoličce a naklonil se ke stolku.
Ten stál hned u široké postele. Voněla na něm polévka. Určitě už dlouho studená. Pobízivě na něj zamrkala z javorového talíře.
Aspoň tak mu to připadalo. Zablikat jí v odpověď, snad na pozdrav a na dobrou chuť. Nakrčil svůj dřevitý nosík
a zhltl několik lžic česnečkové dobroty. Ucintané krůpěje cinkaly o podlahu prken stlaných prachem.
Ten se na ně bezustání snášel ve snížku z jeho trouchnivého tělíčka. Pak očima ustál na té podívané…
Zadíval se postupně na tři ratolesti pod bílou peřinou s modrými pruhy. I na cizí ženu se zlatými vlasy.
Držela svou nejmladší dcerku a spala s pokojnou tváří. Kukadla ho upřeně pozorovala. Jako mřenky na udičkách.
IV.
Ten tajemný svět, ve kterém začíná moje oblíbené vyprávění se nejen vždy otevíral slaným dálavám moří,
ale i řekám ve kterých se myjeme a pramínkům ze kterých pijeme.
Volá k branám posledních měst a hájí poslední vesnice. Ukrývá prastarou sílu, tak stařičkou děti,
že ji věky přerůstají jen bohové a kouzelné moci.
Pod střechou listoví i jehličí dlí země nezemě. Ta není ani dobrá, ani zlá. Je jako houževnaté váhy.
Zelená kniha – kapitola V.
Před očima třepotajícího se světýlka se přehnaly poslední větve jedlového lesíka.
Rozletělo se po úplňkovým okem prosvětleném palouku. Bludičku Jiskřenku rozpálila zvědavost.
Klopila oči a zas je upírala k dřevěnému domku. Byl udržovaný, ale prostý. Až k jejímu nosu donesl
noční větřík vůni kopretin. Jejich svazek zavěšený nad domovým prahem přebíjel snítku
dobrokvítku jen stěží. Mohl je cítit jen ten kdo o nich věděl, jenom takový, který si jejich vůni
po jarních radostech a ovocných koláčích cítit přál.
Chytila by ho za plátky a nasála, a potom další den. Teď obezřele vysávala světélko z lucerničky,
až bylo docela maličké. Frnk! Dříve se podívá po človíčcích. Domek zářil z postranního otvoru jen
jediným svícnem a osvětloval jeho srdce oranžovým a žlutavým teplem.
Nerozuměla tomu upovídanému plamínku. Mluvil tak krásně a byl tak krutý.
Tenkrát – zvala ho do své lucerničky. Řekl jejímu srdíčku: „Nejraději hned.“ Jen co mu otevřená
dvířka naklonila, pohladil jí po tváři a… žah! Sekl po ruce. Lucerničku snědl jedním zapraskáním.
S uspokojením vyštěkl dýmový obláček.
VI.
Jiskřenka nahlédla do dutiny lidského příbytku. Nad kolébkou se krčily tři postavy.
Řekl jsem krčily? Stály na špičkách – nosíky opřené o okraj postýlky. Držely ho ručkami jako přismolenými.
„To jsou nějak seschlé babičky,“ blýskla zvídavá bludička skoro nahlas. Stařičké sudičky se ani nepohnuly.
Žádné „dávám ti do vínku“, žádná žehnání a žádná škodolibá slovíčka. Několikrát je při jejich poslání
pozorovala už dříve. Jistěže – tajně, ani sama noc by si jí nevšimla.
Malý Roupa Widlák tehdy přišel k šilhavce, nosatce a k prasečí oháňce.
Říká se, že to bylo kvůli té přespolní honičce. Jak je tehdy starý Widlák hnal… když přišly před jeho práh
a tu ta …jakási paní Počasná nebo snad Zlovčasná… zaklepala o dveře. Prý – neseš mi sem mor babice
a fujtosemselek! Popadl o kamennou cestu zlostně poklepávající koště a prášil nebohé baběnky,
až se jim knírky pokroutily. Jako vlas, když ho protáhnete tisknoucími nehty.
VII.
Od děťátka se nesly radostné hlásky. Byly to nezvyklé hlasy. Příjemné, zvonivé a slévavé.
Jakoby jím vždy započaly promlouvat malé secvičené skupinky. A hned zněl baryton. A jím promlouvali urostlí muži,
kteří vás ujišťovali: „Není třeba dělat si sebemenší rmutky můj příteli.“ Jiskřenka chtěla vylétnout mezi trámky
aby doslechla, o čem si ty ženy a muži povídají. Nemluvili jako starci, vůbec tak nemluvili…
Tu si povšimla cukotu u spodu jejich pláštíků.
VIII.
A sem tam cosi vykuklo. Smítlo po stolku. Jediný mžik. A schovalo se pod hávem.
Ohnutý hřbet, vrásky, kropenaté ruce, občas i zlomyslná bradavice – nevděčné rýhy času… ale ocásky?
Plíží se do chaloupek. Schovávají do postýlek! „Vlčata!“ rozpálila se Jiskřenka.
Tři páry velkých očí bodly za pisklavým hláskem. Byli to hbití – noční – tajemní… u všech podzimních
plískanic a lýkožroutů. – NE. – Ta veliká kulatá očka svítila z dětských obličejů. Kluci a holky…
…ouška pěkně nastražte. Kdepak lidská mláďata…
Modrá kniha – kapitola IX.
Tijelwové se rodí za zářných nocí – ve světle úplňku.
Kráčení nočního poutníka je pro ně jako tikot hodinových ručiček. Odpočítávají celičký tijelwií čas.
A žádné z nočních skříťat nepřečká vládu měsíce, odbije-li naposledy, a po pětisté usedne na trůn ve své
plné nádheře. Tehdy se jejich tělíčka rozmlží, až je prstíky luny docela rozpletou. A oni pomyslí na to,
co si za celých čtyřicet roků člověčích zamilovali nejvíce. Uchýlí se do své hvězdy.
Ať je vzrostlým dubem, loupežníkovou píšťalou, rozježenou liškou nebo bystrým chlapcem.
Nakonec v nich žijí až do konce svého společného já.
Ale jen tak si skočit do stromu nebo zvířete možné není. Už okolunky před přechodem svoje lásky přesvědčují.
Někdy se dílo nepodaří. A lačnící mrňouskové si postaví hlavu vskutku beraní.
Tehdy umí rozdmýchat velice bujnou smršť. Slůvky v ní oplétat a sítě z vět snovat…
a když se jim samým jazyk zauzlí? PUF Vítr je rozfouká jako nadýchaný mlháček.
X.
Jsou tijelwii stejně tak, jako si člověci říkají lidé. – kdo vlastně ví proč a odkdy…
Člověk je volá všelijak. Od nočních skřítků, přes zloděje, rošťáky, rarášky, slídily a zubní víly, mdloby, vidiny…
i chundelatá psiska. V těch chvílích právě oni štrádují po čtyřech, divně voní po kvašených bobulích a zábavně
škytají. Nejspíš je matou ocásky a velké huňaté pláště.
Většinou si je však pletou s dětmi nebo pulčíky.
Už krví vznešení a půvabní elfové je zvou Veselým, Zpívajícím
nebo jen Nočním národem (Einahos, Lindahos a Domahos).
XI.
V Brundibárovi, Girle i Anelin hrklo jako když uhodí! „Vlčata?!“ výskla Girla. „Eny?“ sykl Brundibár
spíše opatrně, ale s cíleným podezřením. Polekaně mžikali očkama. – Nastalým tancem mihotavých bublin
ostrých světel a stínů. Splašeně se jim před nima komíhaly. Právě se vrátili a tak jim navíc ještě z duhovek
mizelo podivné modravé zbarvení.
Ryšavá postavička se vytáhla zvenčí – nad okenní příčku. Oškobrt šoupala měkkýma botkama po zídce.
Jazyk tisknouc v úsilí, štrachala se do okenního výklenku. Girla s Brundibárem shopkali dolů a čapli ji za lokte.
„Vlčata?“ zopakovala Eny, když se v okně pohodlně uvelebila. „Nejspíš jim sejček vyslepičil kdo jim to svazuje
oháňky. Já ale žádný neviděla. A potom, je s nima docela sranda.“ Vyplázla jazýček a otlapkávala jím obličej
kam jenom dosáhl. Když se mokrou stopou na špičce nosu ujistila, že je v naprostém pořádku, obrátila se
na mžourající přátele.
XII.
Anel si mnula očko pěstičkou. Nadechla se, aby řekla že… „Rolf mě dokonce vozí po setmění do Alicie,“
utnula její záměr Eny. Každý věděl, že En mluví až moc. Otevřená papule k ní patřila stejně jako loutna.
Věčně drnčící – ano, to pro ně bylo tak stejné. Ušklíbl se pařezový vypravěč. „Chce za to ale nosit kanálovou
myšku. To já je chytám v mlynářově mouce.“ Girla nato zvedla očka. Zrzavá tijelwii nad ní kývala nožkou.
Ta nebyla o nic více cukrovaná bílou krupičkou než cokoli ostatního, co na sobě měla. Bylo nad mouku jasné,
že se z města právě vracela. Ze stejného důvodu jako jindy.
„Četli sme jeho sen,“ nadhodil Brundibár s jedním ze svých pěti úsměvů. Tím potěšeným. Brundibárova
povaha se dala označit za nevrlou. A to je na věčně veselé tijelwii co říct. Ocáskem zacukal k vršku stolu.
Stříbrná kapitola XIII.
Dětský sen
Brundibár se hned pustil do vyprávění. Už za chvíli se připojily i hlasy Anelin
s Girlou. Nadšeně teď skládali střípky z nedávných prožitků, které ne a ne vychládat.
Nahlížet do snů umějí už od tijelwiiho počátku. A dokonce… do nich vstupovat.
Rádi sledují spánek svých přátel i všeho lesního co jen dokáže snít.
Rozvyprávěli se jí o pozdním ránu, o chaloupce, jež byla jen podobná a o veliké kádi.
Plná pářící vody s mýdlovou pěnou. Plná vůní a plná pohybu. Chlapec zpíval o mořských
plavbách, o bouřích a co chvíli se do ní nořil. Nad koráby z nadnášených jablek foukal
do chuchvalců bublinek.
Pošťuchovali se lokty a naráz mezi ně naskákali. Hup! Už po sobě házeli mydliny. Potápěli
se a vyváděli, když zjistili že z vody která nevoněla jako žádná z květin které znali mohou
přes kola ze stočených ocásků vyvát balónky. Bubliny vyfukovali tak veliké, aby se do nich
navzájem dovedli uzavřít. Nechávali se v nich vynášet vzhůru. Z bublin je všechno vidět
tak zvláštně. Stoupali výš a výš až s barevným pfrsk šplíchli do hřejivé koupele.
Girla z toho dostala óbří škytavku. Bublinky z ní vyskakovali
nejenom pusou, stejně tak tryskaly ušima.
Brundibárovi zas ulétl klobouk. Jeho opěvovaný klóbrc ze suchých stébel, zelených proutků
a jírovcových listů. Ve výšinách se obrátilo sojčí pírko, kterým byl zdobený. To když na
vzdalující se čepec pískl přes prsty. Naráz znalecky lusk. A brkové ostří proměnilo
buclatou kouli v nejjemnější spršku.
Lidský prcek se dlouho smál jedné z holčiček. Vylétaly z ní bublinky a on je chytal do dlaní
a pleskal po nich. Snažil se odhadnout, ze kterého ušiska vyštěkne příští. I ona se tomu
smála. Cákala po něm vodu a občas jukla po otci. Po velkém muži, který seděl na židlici
hned vedle rozměrného škopku. Střídavě pozoroval dění v koupeli a soustředil se na
vyřezávání loďky z kůry. V ústech tiskl bíle čadící trubičku a občas štěrbinou mezi rty
vypouštěl dýmové mráčky…
Mechová kniha – kapitola XIV.
…o letokruh později.
Tvář Enegis, která sem trojici zavedla před soumrakem, byla spodobněním spokojenosti. Jak slyšela,
lidé se jim líbí… „Moc málo ste tam spatřili. Viděli ste jenom nanicovatý kouzlo života člověků. Jako
korunu svraštělý kytky, která se otvírá jenom za dne. Docela jinčí je podívat se do snů někoho z těch
vysokejch, uvidíte,“ řekla. Sama se ale do snů starších lidských dětí dívala ráda. „Ukážu vám tváře,
který vyprávěj o světě pod sluncem. O jejich světě.“
Girla smetala z rukávů mouku. „Nezdaj se mi chytrý, natož zábavný. Jak jenom můžou celý noci
prospat.“ „A schovávat se do doupat ze dřeva a kamenů,“ přihodila Anelin. En už trousila bílé stopy
po světnici a mávla na ně ode dveří do předsíně. Brundibár se za ní přenesl dlouhými tichými kroky.
„Jejich hlasy sou tak legrační…“ Už jí lezl na ramena aby otočil koulí v polovině výšky dveří. Ukázalo
se, že je to jen vyhlazený dřevěný úchop. A že se dveře na pérech dají otevřít jejich taháním do
komůrky. Škvíra byla příliš malá. Sehrály na prknech symfonii balancování a ukázkových pádů
(v padání byli zběhlí), až se dostal do síňky za dvěřmi i poslední z nich.
XV.
Nerozhlíželi se však po předsíňce. Pod oknem stála velká postel. A protože bylo zbytečné
dál pokračovat v tichosti, vydrali se do jejích peřin. Okukovali chrápajícího muže se ženou a rozdělili se
po stranách jejich tváří. Špičkou ocásku Girla šimrala lidičky pod nosy. Fousatý kýchl a nesouhra chrapotu
se přenesla v poklidné mručení. „Obyčejně vpadnu do víru velkýho dobrodružství!“ nato si Eny skousla
ret a zadívala se skrz Brundibára. Přesvědčená, že život těch co žijí za dne je jediným nepřerušeným
sledem takových dobrodružství. Skřítci se mezi sebou nezvučně domlouvali. En ženu pohladila po líci.
Šmahem ještě sendala svůj pláštík.
Přilepila na ni upřený pohled. Velké oči se rozplály a s nima záplava rudých vlasů. Náhle ve svých hloubkách
rozsvěcely droboučké, velmi malé kuličky světel. Rozproudily se délkami aby přeskakovaly z každého konce
na spící létem ztmavlou tvář. Na šedou pleť, namodralou přísvitem rozkvetlé oblohy. Proplétaly jí uzounkými
tkanicemi v těžko znatelných tocích. Nestálých a zdánlivě neustávajících. Natáhla pravou ruku. Na rozevřené
dlani se shlukly nevelké rotující kotoučky. Tančily s menšími. Cítila každičký z nich, když se postupně rodily
ze špiček prstů. Stékaly se zpod nehtů. Zatáhla je zpět do kůže, jen co ruku sevřela. Vskutku liščím
výrazem přilnula k oddychujícímu spáči stejně jako její přátelé.
XVI.
Jindy tak ostře zelená kukadla se počala zalévat pomalým proudem. Řekou modrých barev
a rozličných hlubin. Nad její hladinou poskakovaly obvyklé jiskry živoucího ohně. Voda se po nich hbitě
rozlapala. A stále znovu. A opět se jí nedařilo spolykat je a pohltit. Vyplouvaly nad povrch, snad si s ní
ony pohrávaly. Byly jedním z viditelných pozůstatků jejích nočních setkání se starým kouzelníkem.
Zvučení podřimování se jí vzdalovalo a rozplývalo. Jakoby se ocitla v jiné místnosti. Viděla před sebou
jen nekonečnou bílou dálavu bez horizontu. „Vlavým tónem táhne se v dál hlas nesmlouvavý. Kmenům
šeptá… o vločkách… o zimách. Na krásu v peřinách křehkých uléhají.“ Zašeptala co jí připomněla.
Ještě trocha soustředění a UVIDÍ. Hlesla v tichounkém vzdychu když se vše projasňovalo.